V roce 1628 anglický vědec William Harvey pozoroval, že když byla přeříznuta tepna, krev tryskala ven, jako by byla poháněna tlakem. Krevní tlak bylo možné cítit dotykem pulsu.
V roce 1835 vynalezl Julius Erison sfygmomanometr, který přenášel puls do úzkého sloupce rtuti. Jak puls bije, rtuť by podle toho stoupala a klesala. Lékaři mohli poprvé měřit puls a krevní tlak, aniž by museli proříznout tepnu. Nicméně, kvůli jeho nepohodlí, hrubé konstrukci a nepřesným čtením, jiní vědci jej zlepšili. Tlakoměr měří krevní tlak na základě výšky rtuťového sloupce; barometr měří tlak vzduchu stejným způsobem.
V roce 1860 francouzský vědec Étienne Jules Maret vyvinul tehdy nejlepší sfygmomanometr, zesilující puls a zaznamenávající jeho trajektorii na roli papíru. Tento přenosný sfygmomanometr používal Maret ke studiu abnormálních srdečních tepů.
Tlakoměr používaný lékaři vynalezl v roce 1896 italský vědec Scipione Rivarocchi. Má nafukovací manžetu, která blokuje průtok krve, a lékaři poslouchají puls stetoskopem při odečítání krevního tlaku na stupnici.
